Nechat věci plynout. Umění života, jež jsem ovládal a snad ještě stále ovládám. Jinak to nejde, nejde stále tlačit na pilu a doufat, že se to všechno podaří, že mi život půjde na ruku. Nepůjde, tak to prostě nefunguje. Mnohokrát jsem si to ověřil, vícekrát již není potřeba. Je to vyzkoušeno, je to ověřeno. Cítím, když někdo tlačí na pilu. Můžu to ignorovat, jak chci, stejně mě to zasáhne, stejně mě to ovlivní.
Nejlépe vidíme ty druhé, jak tlačí na pilu, jak se brání plynutí. Jako když jsem před časem řekl mojí sestřičce, ať tolik netlačí na ten domeček, že je taky potřeba odpočinout a užít si ten život, radovat se z malých věcí, radovat se z partnera, který jí přišel do života jako zázrak a požehnání v jednom. Dala si říct a dali si několik měsíců oraz. Teď půjde na operaci cysty v bříšku, všechno bude dobré. Je to moje sestřička a je zvláštní, že na mě dá, dá na svého staršího brášku, se kterým to taky neměla lehké, bobek maličký. Nebyl jsem nejlepší brácha, a přesto mě má ráda nejvíc na celém světě. Úžasná holka.
Na tomto domečku u potoka se sice loni hrozně dřelo, ale všechno klapalo, nebylo tlačení na pilu, prostě jsem měl vizi, že to pro nás opravím, viděl jsem, jak tady spolu bydlíme a to se povedlo. Za šest měsíců se tady dalo bydlet v relativním komfortu. Až na ten malý detail, že spíme každý ve svém pokoji, každý ve své posteli, každý ve svém křídle, jen koupelnu a kuchyni sdílíme. Jako nějací lordi, jako nějaká šlechta. Tohle nebylo v mém plánu, tohle nebylo v mých snech. Podcenil jsem její paličatost. Nebo to byla moje paličatost, že jsem nenechal věci plynout?
A teď přišla chvíle, kdy Pavli tlačí na pilu se svým domečkem, tlačí na něj tolik, že se nám začíná sypat financování toho domečku. První možnost je pasé, dnes prověřím další. Možnosti jsou vždycky, možností je hodně. Z pohledu Vesmíru je možností nekonečně mnoho, ze svého omezeného pohledu člověka však uvidíme jen jednu nebo dvě, tak jsme malincí.
Kdo by před pěti lety řekl, že zaběhnu svůj první maraton a pár měsíců na to potkám Pavli a prožijeme tolik krásných chvil. Kdo by před rokem věřil tomu, že Rusák napadne Ukrajinu, kdo by před dvěma lety řekl, že už s Pavli nebudeme. Tolik neznámých v našich životech, tolik překvapení, jen stačí být otevřený těm změnám a chtít se nechat překvapit. Neboť život je krásný, život je potřeba žít. Není žádný vyšší cíl, než prožít ten život v lásce, to je cesta a zároveň i cíl. Tak to prostě je a žádné naše snažení to nezmění. To my lidé jsme si vymysleli to věčné pachtění, ve své nabubřelosti a touze dokázat Bohu, že jsme lepší než On. Jako ty děti na pískovišti pořád křičíme: Mami, mami...
Marnost a marnost, zkáza a marnost, to uvidíš, když se na to lidské snažení podíváš. Tolik nenávisti, tolik zabíjení, tolik utrpení. Proč?
Včera po čase opět v domové důchodců, nešťastný a odevzdaný pohled človíčka sedícího v kolečkovém křesle. Užíval si jarního sluníčka, hřálo do tváře, hřálo na celém těle. Kolik ještě takových dní, kolik? Možná měl i fajn život plný lásky a lidského úspěchu, ale i ten jednou skončí. Litovat není třeba, děláme jen to nejlepší, čeho jsme v danou chvíli schopni.
Láska je ta jediná hodnota, co na světě něco znamená. Nedostatek lásky vede ke vší špatnosti a zlobě. Lásku však objevíš jen na úrovni lidí. Neexistuje na úrovni států a národů, tam nastupuje diplomacie, ignorace, nenávist, válčení. Proč se národy nemohou milovat? Proč lásku berou jako slabost? Proč místo lásky musíme zbrojit, nenávidět, zabíjet? Je to záhada, i když pravda není, pokud se zajímáš o příčiny. Ta příčina je na světě až od jisté chvíle, až od té chvíle, kdy se první člověk postavil Bohu. Pak Bůh řekl: Posral jsi to člověče. Teď si budeš vládnout sám. Navzájem si dokazujeme, kdo má pravdu, kdo má odpověď na tu věčnou otázku, základní otázku života, vesmíru a vůbec...
Přitom odpověď už dávno známe: 42.