Všichni jednou zemřeme, každý z nás. Takový cirkus! Tato skutečnost by sama o sobě měla způsobit, že se budeme všichni vzájemně milovat. Je to přesně naopak. Necháváme se terorizovat malichernostmi života, necháváme se požírat nicotou. Charles Bukowski.

úterý 26. dubna 2022

Oldo Kvapilů, netlač na pilu...

Nechat věci plynout. Umění života, jež jsem ovládal a snad ještě stále ovládám. Jinak to nejde, nejde stále tlačit na pilu a doufat, že se to všechno podaří, že mi život půjde na ruku. Nepůjde, tak to prostě nefunguje. Mnohokrát jsem si to ověřil, vícekrát již není potřeba. Je to vyzkoušeno, je to ověřeno. Cítím, když někdo tlačí na pilu. Můžu to ignorovat, jak chci, stejně mě to zasáhne, stejně mě to ovlivní.

Nejlépe vidíme ty druhé, jak tlačí na pilu, jak se brání plynutí. Jako když jsem před časem řekl mojí sestřičce, ať tolik netlačí na ten domeček, že je taky potřeba odpočinout a užít si ten život, radovat se z malých věcí, radovat se z partnera, který jí přišel do života jako zázrak a požehnání v jednom. Dala si říct a dali si několik měsíců oraz. Teď půjde na operaci cysty v bříšku, všechno bude dobré. Je to moje sestřička a je zvláštní, že na mě dá, dá na svého staršího brášku, se kterým to taky neměla lehké, bobek maličký. Nebyl jsem nejlepší brácha, a přesto mě má ráda nejvíc na celém světě. Úžasná holka.

Na tomto domečku u potoka se sice loni hrozně dřelo, ale všechno klapalo, nebylo tlačení na pilu, prostě jsem měl vizi, že to pro nás opravím, viděl jsem, jak tady spolu bydlíme a to se povedlo. Za šest měsíců se tady dalo bydlet v relativním komfortu. Až na ten malý detail, že spíme každý ve svém pokoji, každý ve své posteli, každý ve svém křídle, jen koupelnu a kuchyni sdílíme. Jako nějací lordi, jako nějaká šlechta. Tohle nebylo v mém plánu, tohle nebylo v mých snech. Podcenil jsem její paličatost. Nebo to byla moje paličatost, že jsem nenechal věci plynout?

A teď přišla chvíle, kdy Pavli tlačí na pilu se svým domečkem, tlačí na něj tolik, že se nám začíná sypat financování toho domečku. První možnost je pasé, dnes prověřím další. Možnosti jsou vždycky, možností je hodně. Z pohledu Vesmíru je možností nekonečně mnoho, ze svého omezeného pohledu člověka však uvidíme jen jednu nebo dvě, tak jsme malincí.

Kdo by před pěti lety řekl, že zaběhnu svůj první maraton a pár měsíců na to potkám Pavli a prožijeme tolik krásných chvil. Kdo by před rokem věřil tomu, že Rusák napadne Ukrajinu, kdo by před dvěma lety řekl, že už s Pavli nebudeme. Tolik neznámých v našich životech, tolik překvapení, jen stačí být otevřený těm změnám a chtít se nechat překvapit. Neboť život je krásný, život je potřeba žít. Není žádný vyšší cíl, než prožít ten život v lásce, to je cesta a zároveň i cíl. Tak to prostě je a žádné naše snažení to nezmění. To my lidé jsme si vymysleli to věčné pachtění, ve své nabubřelosti a touze dokázat Bohu, že jsme lepší než On. Jako ty děti na pískovišti pořád křičíme: Mami, mami...

Marnost a marnost, zkáza a marnost, to uvidíš, když se na to lidské snažení podíváš. Tolik nenávisti, tolik zabíjení, tolik utrpení. Proč?

Včera po čase opět v domové důchodců, nešťastný a odevzdaný pohled človíčka sedícího v kolečkovém křesle. Užíval si jarního sluníčka, hřálo do tváře, hřálo na celém těle. Kolik ještě takových dní, kolik? Možná měl i fajn život plný lásky a lidského úspěchu, ale i ten jednou skončí. Litovat není třeba, děláme jen to nejlepší, čeho jsme v danou chvíli schopni.

Láska je ta jediná hodnota, co na světě něco znamená. Nedostatek lásky vede ke vší špatnosti a zlobě. Lásku však objevíš jen na úrovni lidí. Neexistuje na úrovni států a národů, tam nastupuje diplomacie, ignorace, nenávist, válčení. Proč se národy nemohou milovat? Proč lásku berou jako slabost? Proč místo lásky musíme zbrojit, nenávidět, zabíjet? Je to záhada, i když pravda není, pokud se zajímáš o příčiny. Ta příčina je na světě až od jisté chvíle, až od té chvíle, kdy se první člověk postavil Bohu. Pak Bůh řekl: Posral jsi to člověče. Teď si budeš vládnout sám. Navzájem si dokazujeme, kdo má pravdu, kdo má odpověď na tu věčnou otázku, základní otázku života, vesmíru a vůbec...

Přitom odpověď už dávno známe: 42.


čtvrtek 20. srpna 2020

Noc na Rabštejně

Od pradávných časů bylo okolí Rabštejna pro lidi magické. Hrad zde příliš slávy neužil, nemohl konkurovat silám lesa. Listnatý les, převážně dubový, zase odolává snahám o vykácení, těžko se vymlouvat na kůrovce, ten na duby nejde.

Jakoby se ten les a jeho okolí dokázalo ubránit snahám lidí o změnu a násilnou přeměnu.

Již druidové považovali trojúhelník Rabštejn, Skřítek a Kamenný vrch za velice mocný a magický. Je zde cítit prazvláštní uklidňující energie, která na tvářích lidí vyvolává úsměv a v duších klid. Jakési nepatrné temné dunění, zemská frekvence, kterou pravda nemůžeme slyšet, nicméně ji velmi dobře můžeme vnímat, jen pokud se zklidníme a necháme tu sílu na sebe působit.

Stačí jen pár nocí na tomto místě a mysl se ti zklidní. Uvidíš, že ten svět, odkud jsi přišel, není opravdový. Vymysleli jsme si ten svět, abychom se mohli navzájem ovládat. Takový je to svět.

Po pár nocích jsme odtamtud odcházeli a bylo nám smutno. Nechtěli jsme se rozloučit, stali jsme se součástí tohoto magického místa. Ale i přátelé se občas musí na čas rozejít. Aby se pak sešli, mnohem silnější a zkušenější. To je nabíjí, to je posiluje.

Ovšem když jsme odcházeli, vnímali jsme tu sílu propojení s posvátným místem, kde se scházeli již odpradávna druidové. Věděli jsme, že se něco radikálně změní v našich životech, že už máme odvahu jít vlastní cestou.

Ještě pár dnů než jsem nastoupil do práce, kde nás měly čekat jakési změny v systému docházení a počtu hodin, jež po nás chtěl zaměstnavatel. Hned po vstupu do budovy, hned po otevření dveří, ucítil jsme v duši neklid a ohromnou nespokojenost. Vyvalily se na mne zlé zprávy, kdo komu co udělal, kdo koho kde nepozdravil a jaké se chystají změny. Neklid v duši přešel v nutkání zvracet, tak silné to bylo. Mimořádná porada ještě to odpoledne, další den znovu. Nutkání zvracet mě už neopustilo.

Filip na první poradě oznámil, že odchází podnikat. Upřímně jsem mu záviděl. Už nemusel řešit ty sračky. Otevřel mi oči. Zrovna on, taková tichá voda. Nevěřil jsem, že někdy odejde na svý.

Nám ostatním byly oznámeny změny v docházce, což se prý netýkalo mne. Ale já to cítil jinak. Přesná pracovní doba, jako někde v továrně. Chtěli nám sebrat volnou pracovní dobu, a to kvůli tomu, že dva lidi si to přizpůsobili svým potřebám a zneužívali toho. Tomu už jsem se musel vzepřít, cítil jsem, že přišel ten bod zlomu. Bod odchodu.

Plánoval jsem to už dlouho, jen chyběla odvaha. V souvislosti s možností osamostatnit se to bylo jasné znamení.

Další den jsem se domluvil na polovičním úvazku a po dalším měsíci na ukončení poměru. Monča dala měsíční výpověď. Měla odvahu skoncovat to hned. Já si musel vyžrat ještě vyžrat ještě hodně kýblů sraček, potřeboval jsem se v tom ještě hodně vykoupat. Další tři měsíce. To byla taky dobrá škola, poučení pro příště. Když něco cítím, mám tomu věřit. Věřit své intuici, nikdy mne nezklamala.

Už jsem tam nechtěl být, můj čas na tom místě se naplnil. Duší jsem zůstal na Rabštejně mezi stromy a skalami, mezi dobrými lidmi, mezi myšlenkami druidů. Tak začala moje nová kapitola, tak začala doba, kdy jsem vzal svůj osud zpátky do svých rukou.

čtvrtek 23. srpna 2018

Odlétají ptáci

Ráno jsem jel od své dívky z Oder do Ostravy. Dálnice poloprázdná, jelo se skvěle. Jen jsem si všiml hejna větších ptáků ve známé stěhovavé formaci. Letěli na jih. Je jim jedno, že i koncem srpna máme třicetistupňová horka. Nedají se oklamat. Znají datum svého odletu. Vědí, že za pár dnů už by se jim to nemuselo podařit. Nebo by to bylo mnohem těžší. Nad Alpami už brzy může začít sněžit.

Počasí se může změnit během několika dnů a asi se i změní. Tahle horka nemohou trvat věčně. Celé léto bylo horké a suché. Jen velmi málo deště. Celý srpen horko, jen pár nocí bylo chladnějších.

Ptákům je to jedno. Vědí, kdy mají odletět na jih. Kdoví, kam letělo tohle hejno.
Jako když jsem na jaře zahlédl hejno kormoránů. Svým příletem definitivně přinesli jaro.

Miluji zpěv ptáků v časných ranních hodinách. Spávám při otevřeném okně a tak je vždy ráno slyším. Kolikrát mne ten zpěv ráno probudil už po čtvrté hodině. Šel jsem si pak otevřít okno dokořán, abych slyšel ty nezbedníky co nejlépe.

Samozřejmě se pak u toho nedá příliš spát, ale je krásné, poslouchat ten koncert v polospánku.

Někdy v polovině července přestanou ptáci po ránu vyzpěvovat. Nevím proč, možná se přestávají pářit a už se naplno věnují výchově potomstva.

Někdo ten ranní zpěv nesnáší, prý je to jako v džungli. Ano, je to jako v džungli. A je to nádhera.

pondělí 13. srpna 2018

Šest dnů do maratonu

Konečně se ochladilo. V 6 ráno je dokonce 13 stupňů, což je velmi nezvyklé. Zato velmi příjemné. Moc dobře se spalo.

Dnes je pondělí. A v sobotu je veliká událost, Jesenický maraton. Tentokrát nepoběžím sám, na půlku jsem ukecal sestru, Pavlu a Klárku. Klárka už běžela půlmaraton loni.

Já jsem tedy na sebe zvědavý, trénoval jsem tak maximálně padesát procent co loni. Tenkrát jsem jel poctivě předepsané objemy. A přesto to byl záhul. Ohromná výzva.

Teď už vím do čeho jdu. Minule jsem po zdolání Šeráku myslel, že mám třetinu za sebou. Teď už vím, že to je pouhých pět kilometrů. Další hodinka na Červenohorské sedlo, to jsme na patnácti kilometrech. Na Praděd dalších deset.

Dvacet pět za mnou, osmnáct přede mnou. Opatrně seběhnout na Ovčárnu, poslední velké občerstvení. Dlouhé stoupání na Petrovy kameny. Budu mít hole a v klidu se tam vyškrábu.

Jelení studánka, ještě asi šest kilometrů na Skřítek.

Hlavně v klidu a opatrně. Neporanit si koleno jako loni. To se mi povedlo nejspíš neopatrných seběhnutím z Šeráku. Letos žádná hrubá síla, taktika a dobré rozložení sil.

Rád bych to zvládl do šesti hodin. Magická hranice. Nejlepší borci to dávají za tři a půl hodiny. Je to náročný závod a převýšení 1800 metrů je vražedné. Posledních pět kilometrů je opřesdržku. Sbíhání mezi balvany. A pak asi jediná rovinka do cíle. Asi tak kilometr. To už jsem mlel z posledního. Nohy už neposlouchaly, dýchal jsem jak lokomotiva, každou molekulu kyslíku jsem chtěl pohltit. Bolelo mě už úplně všechno. Každý sval, i ten poslední, který se snad ani nehýbal.

Proč to vůbec děláme? Proč se vždy najde dostatek bláznů, kteří to chtějí absolvovat? Proč si chceme sáhnout až na dno svých sil? Trpět bolestí, pocity zvracení, myšlenkami na všechno se vykašlat a jít domů. Na teplý gauč, k televizi, otevřít si lahváč. Koukat na film nebo blbý seriál.

Asi právě proto. To je ten důvod. Nikomu nemusíš nic dokazovat. Jen sobě. Sám si chceš sáhnout na dno, sám chceš poznat, kolik tam té síly ještě máš. 80% té síly je v hlavě. Hlava rozhoduje, odkud vezmeš tu energii. Vypadá to, že jsi na dně, přitom můžeš ještě pořád jít.

Vůbec nevíš, kde se ta energie bere, prostě tam je. Nikomu nic nedokazovat, jen sobě.




úterý 7. srpna 2018

Domov seniorů

Dnes jsem byl montovat drtič potravinových zbytků do domova seniorů ve Zlíně. Je to moje práce. Docela náročné zapojení, připojil jsem i vodu a udělal i jiné vychytávky, které šéfa údržby a vůbec všechny obsluhující kuchařinky velmi potěšily.

Do podobných domovů se dostávám docela často. Jsou našimi dobrými zákazníky. Každý den šikovné kuchařky uvaří spoustu dobrého jídla a každý den spoustu jídla také vyhodí.

Co s tím nesnědeným jídlem mají dělat? Byly časy, kdy si zbytky odváželi chovatelé prasat. Dnešní zákony to zakazují. Některá opatření nedávají smysl.

Alespoň máme komu prodávat drtiče za peníze daňových poplatníků.

Domovy seniorů jsou vždy velmi čisté a moderně zařízené. Myslím, že se o ty lidi starají hezky. Přesto mi přijde zvláštní, že naše rodiče a prarodiče odkládáme to těchto institucí. Já vím, já vím. Mají se tam dobře, je o ně postaráno. Jídlo 5x denně, kulturní vyžití, spousta seniorů se spoustou volného času. Tak hezky bychom se o ně určitě doma nepostarali.

Ideálně je každou neděli navštívíme, poklábosíme s nimi, přineseme nějakou dobrotu. Jak se tam asi cítí? Uvědomují si, že to je všechno? Že už to bude jenom horší? Že tohle byl ten život? Možná dobrý, možná ne, na čem ještě vůbec záleží? A jak bych to já chtěl řešit, když to takhle kritizuju?

Nevím, jestli to jde řešit. Asi ne. Všichni jedeme tou jednosměrnou ulicí, se zubatou zatím nikdo nevyběhl. Alespoň o tom nevím. Čím více se k tomu blížíme, tím více si na to zvykáme. Na tu představu, na tu skutečnost, že jeden z těch nádechů bude ten poslední. Poslední nádech, poslední výdech. Kolik jich vůbec v životě bylo? Záleží na tom?

Procházím těmi chodbami, nářadí nesu v rukách, občas nějakého seniora potkám. Pěkně a nahlas pozdravím a upřímně se usměju. Opravdu upřímně. Oni poznají, jestli to myslím to vážně. Dotyčný obvykle odpoví na pozdrav a upřímně se usměje zpátky. Jako by už šlo jen o ten pozdrav, jen o ten úsměv.

A o co jiného by mělo jít? Tam venku za bránou je blázinec, honička za penězi, za kariérou, za slávou a uznáním. Lepší auto, větší dům, exotická dovolená, více peněz na výplatní pásce. Tihle lidé už to mají za sebou. Vědí to. Teď jsou si už naprosto jistí. Jediné na čem opravdu záleží, JE ten upřímný úsměv. Ten příjemný pozdrav.

Co když je to ten poslední?


pondělí 6. srpna 2018

Zrušil jsem živnost

A vůbec mi to nebylo líto. Byly to těžké roky a vůbec nyní živnostníkům nezávidím.

Jsem teď pravda šťastně zaměstnán už pátým rokem a doposud jsem měl živnost pouze přerušenou. Chlápek na úřadě chtěl nejdříve prodloužit přerušení živnosti, ale pak zjistil nějaké nesrovnalosti se sídlem živnosti. Musel bych přinést potvrzení s razítkem, že na nějaké adrese ta živnost sídlí.

Tak jsem chlápkovi řekl: „Zrušte to“.

Jo. Nasrat. V tuto chvíli si neumím si představit, že bych opět pracoval na sebe. Že bych byl opět živnostníkem. Poté, co byrokratický aparát exponenciálně roste, poté, co úředníci pravidelně přicházejí s nějakými novinkami v zákonech, které komplikují už tak komplikované podnikání.

Copak ti úředníci nechápou, že každý živnostník chce mít jen pokoj od úředníků, jednou měsíčně jim poslat výpalné, aby mohl dále podnikat? Že o živnostníka se nemusí starat? Že se chce starat jen sám o sebe?

Tak složité zákony ohledně podnikání máme snad jen v ČR a některých afrických státech. Všechny ty klacky pod nohy a všechna ta buzerace ze strany úřadů. Kontrolní hlášení, EET, platby záloh sociální a zdravotních, ať už něco vyděláš nebo ne. Žádná dovolená, žádná nemocenská.

Chlápek byl v pohodě, bojoval s klávesnicí. Mlátil do ní hrubými ukazováčky. Myslím, že umím psát asi tak desetkrát rychleji.

Asi už nejsou ani úředníci. Nebo jen zaskakoval za úřednici, která jela na zaslouženou dovolenou do Chorvatska. Psací pero držel jako malíř drží štětec, zhruba v polovině. Jen dvakrát na všechny ty lejstra vepsal datum a svůj podpis. Jakoby maloval na plátno. Možná, že opravdu je malířem. Mohl jsem se zeptat.

Z úřadu jsem odcházel spokojený. Nemám rád úřady a všechnu tu byrokracii, kterou kolem sebe úřady vytvářejí. Jsme národ úředníků. Podpisy, razítka a formuláře. Vzdej se odvolání a lejstro nabude právní moci.

Český národ nechce nic tvořit. Jenom úřadovat a chodit do práce od 8 do 4. Pak zajít do Lidlu (kam jinam, nakupování kdekoli jinde je nedůstojné a potupné) a nakoupit tašky žrádla. Doma to vybalit, něco zakousnout a zapnout televizi. Nebo naopak, nejdřív pustit televizi a vzít si jídlo do obýváku. To aby nám nic důležitého neuteklo. Nejlépe Soukupovy kauzy, nekonečná Ulice nebo televizní noviny. Aktuality o našich životech. Někdo nám přece musí říct, co se děje kolem. Jsme příliš tupí, abychom to vnímali sami.

Úřad je v centru města, hned za úřadem řeka. Moc dlouho jsem tam nebyl. Naposledy snad před rokem, kolem řeky se běžel maraton. To bylo pěkné, letos opět poběžím.

V řece plavaly kachny, kolem posedávali lidi. Všichni jsme koukali na vodu, jak si tam tak plyne. Vodě jsou ukradené lidské malichernosti. Jen si tak teče, od pramene do moře. Má voda duši?

pátek 22. června 2018

Mrtvý ptáček u cesty

Dnes jsem potkal třetího. Vrabec. Předtím to byl drozd a poprvé taky vrabec. Ten první vypadl z hnízda. Bylo to docela vysoko, ještě nebyl opeřený.

Kdoví, co se stalo. Možná se jen dostal příliš blízko ke kraji, možná bylo hnízdo těsné. Možná se tam vetřela kukačka.

Ti další už byli velcí. Možná horko, možná do něčeho narazili. Někdy mám pocit, že lítají jako blázni. Hrozně riskují. Asi to patří k životu ptáků.

Slyšel jsem příběh o hejnu kosů na jedné velké zahradě. Jedné kosici nenarostly křídla, takže jen poskakovala s ostatními kosy. Když hejno vzlétlo, tak vyskočila na nejbližší keř a po větvích vyskákala, co to šlo. Počkala, až se ta parta vrátí a pak s nimi opět poskakovala jako by se nechumelilo. Bylo jí jedno, že nemá křídla. Dokázala se s ostatními nakrmit, tu třešeň, tady nějakého hmyzáka. Asi by žila dodnes, pokud by ji pak jednou neulovila kočka.

Důležité je, že si užila pěkný kus života. Kočky sem tam chytí kosa. Jsou to potvory, mají to v povaze. Chytnou i toho, který umí létat, kterému křídla narostla. Taková loterie života.

A tak to na světě chodí. Nikdo nemá zaručeno, že se dožije důchodu. Proto je třeba žít. Žít každý den.

Jaký by byl náš život, kdybychom měli jen jeden jediný den? Jako ty jepice, které jsou roky larvou a pak na jeden den dostanou křídla a musí všechno stihnout za jediný den. Najít partnera, spářit se, naklást potomky.

Nemají čas na blbosti, které řešíme my lidé. Lidé se chovají, jako by nikdy neměli zemřít, jako by si všechny ty nesmysly mohli užívat navždy. Chováme se neuvěřitelně naivně a ničíme přitom planetu. Děláme co jen jde, abychom Zemi učinili neobyvatelnou. Jsme zvláštní druh parazita, který se snaží zničit svého hostitele.

Zbraně hromadného ničení, chemikálie, doprava, energetika, neudržitelné zemědělství. Likvidujeme zelené plochy, stavíme betonová města. Jsme opravdu tak naivní nebo jen tak hloupí?

čtvrtek 22. března 2018

Kormoráni a jiní tažní ptáci

22.března jsem na nebi zahlédl hejno stěhovavých ptáků. Velikostí menší než husy, letěli ve tvaru U, bylo evidentní, že přilétají z teplejších krajů. Prý to byli kormoráni. A je to docela možné.

Bylo krásné je pozorovat, jak se vracejí kamsi na sever. Možná na nějaký blízký rybník. Prý jsou to lovci ryb a rybáři je nemají rádi. Loví rybářům JEJICH ryby. A co mají dělat tihle kormoráni. Je to jejich přirozenost. Prostě loví ryby. To že si někdo udělal z rybníků chovné stanice a vysadil tam tisíce malých rybek, tihle ptáci opravdu nemohou pochopit.

Jsou prý úžasní lovci. Potápějí se až do padesáti metrů, výborně plavou a loví ve skupině.

Obdivuji tažné ptáky a jejich neomylnou orientaci. Vlaštovky, které z českých krajů doletí až do jižní Afriky. Taková malá tintítka. Husy když letí, je slyšet jejich kejhání.

pondělí 23. října 2017

Té, kterou jsem ještě nepotkal...

Každý den mám šanci Tě potkat. Je docela možné, dokonce i více než pravděpodobné, že Tě každý den potkávám. Jen v Ostravě žije necelých 300.000 obyvatel. Z toho polovina jsou ženy. Což je 150.000. Z toho jedna desetina, tedy 15.000, jsou ženy v mém věkovém rozmezí. Kdyby jen každá desátá byla single, pořád to znamená 1.500 žen. Což je pořád docela dost, pravda?

Takže je více než jisté, že Tě každý den potkávám. Jen o tom nevím. A Ty o tom nejspíš taky nevíš. Anebo Tě potkám a na základě nějakých prvních pocitů se rozhodnu, že to nejsi Ty.

Vždyť víš. Takové ty předčasné (a obvykle docela hloupé) závěry jako třeba barva Tvých vlasů, unavený pohled, oblečení, nedostatečný nebo naopak příliš vyzývavý make up. Co si budeme povídat, první pohled, první dojem je obvykle určující. A docela zásadně ovlivňuje naše rozhodnutí.

Přitom ten nejdůležitější první dojem jako bychom potlačovali. Pohled do očí a tím i do nitra Tvé duše.

Někdy si dokonce udělám závěr o Tvém charakteru, aniž bych o Tobě cokoliv věděl. Není to zvláštní?

Nebo o Tvé minulosti. Přitom nevím vůbec nic. Ještě jsem Ti nedal šanci.

Jako třeba před časem jsem si moc přál běžkyni. Protože sám běhám. Tak jsem předpokládal, že bude mít v hlavě podobné hodnoty. Že si došla k podobným závěrům jako já. Že si budeme mít o čem povídat.

A protože jsem si přál běžkyni, tak jsem postupně potkal dvě. Měl jsem možnost s nimi mluvit, strávit trochu času, psát si, povídat si, oťukat se navzájem. A musel jsem si přiznat, že si příliš nemáme co říct. Každý běháme kvůli něčemu jinému. Každý si z běhu odnášíme něco jiného. Proto bylo ode mne docela naivní, myslet si, že si budeme rozumět jen pro tento společný zájem.

Jsem moc rád, že už to vím. Proto jsem ty dvě běžkyně musel potkat. Abych to pochopil. Jestli něco pochopily i ony, je už úplně jiná věc. Tím se ale nemusím vůbec trápit. Ani ony se tím nemusejí trápit, ale to už je na nich.

Důležité je, že jsme si dali šanci. A úsudek si udělali až poté. A tak by to mělo být. Tak je to správné.

Co o Tobě vím? Možná si neseme něco z minulosti, možná ji nemáme uzavřenou. Tak se to říká, to je ta oblíbená fráze. To je obvykle to první, co mě napadne, když potkám pěknou ženu s dětmi, kdo ví, jak to má se svým bývalým. Ještě jsme si neřekli ani slovo a už vím, že to nepůjde.

A pak jsem doma večer sám a říkám si, že už pro mne žádná nezbyla.

Co si vlastně představujeme pod pojmem „uzavřená minulost?“ Jde vůbec minulost nějak uzavřít? Neovlivňuje nás, po zbytek našich životů, aniž bychom si to uvědomovali? Či snad ještě hůře, neovlivňuje naše minulost také chování našich dětí v budoucnu, stejně jako ovlivňuje minulost našich rodičů a prarodičů nás v současnosti?

Ať si to připouštíme nebo ne, jsme minulostí ovlivňováni. Geny nás ovlivňují jen v mizivém a zanedbatelném procentu. Klíčové je jen to, co nám podvědomě předávají rodiče a prarodiče. Již od okamžiku početí, v teplém bříšku u maminky, vnímáme svět kolem sebe a toto vnímání formuje naše podvědomí.

Albert Einstein prohlásil, že žádná minulost není. Ani budoucnost. Ani čas. Čas je podle Einsteina pouhou iluzí, kterou jsme si vytvořili.

Pokud má pravdu, nikdy není pozdě, nikdy není brzy. Je jen teď. Jedna jediná přítomnost.

Mnohdy se hrabeme v minulosti a zapomínáme žít TEĎ. Jindy máme obavy z budoucnosti a zapomínáme žít TEĎ.

TEĎ tvoříme minulost i budoucnost. Možná těžko pochopitelné, ale jen protože na takové vnímání světa nejsme zvyklí. Takové vnímání světa není úplně obvyklé.

Prožil jsem si léto bez ženských, tak jak jsem si přál. Zvláštní, cokoliv řeknu před Beatrix Lestrange, to se obvykle vyplní. Pozor tedy na to, co před ní vyslovím. Nebo před ní budu vyslovovat jen to, co si opravdu přeji. Stačí to vyslovit a zapomenout. Beatrix je čarodějka. Pure blood witch. A možná to ani neví.

Děti se potřebují houpat na houpačce



Děti z nějakého důvodu milují ten pocit, ze kterého už dospělým není dvakrát dobře. Popravdě řečeno, z delšího houpání na houpačce se chce dospělým docela slušně zvracet.




Spusťte však ze zárubní, ze stropu nebo z dostatečně silné větve dvě lana a mezi ně připevněte kus dřeva. Na to dřevo posaďte dítě a už jej dolů nesundáte. Co je na tom podivném a doslova povznášejícím pohybu tak fascinující, zůstává pro dospělé záhadou.




Snad je to právě ten pocit, kdy děti téměř unikají zemské gravitaci, pocit tak blízký létání, vznášení se či levitaci. Jako děti jsme měli sny o tom, jak úplně snadno létáme. Ve snu jsme létali snadno. Stačilo roztáhnout ruce nebo se jen lehce rozběhnout a už jsme letěli nad městy a vesnicemi, nad lesy i loukami. Tak snadné to bylo.




Věřím, že ty létací sny máme všichni dodnes, tedy pokud jsme nezapomněli pod návalem dospěláckých důležitostí snít. Jenom si ty sny už necháváme pro sebe. Komu se taky svěřovat? Kolegům v práci? Nebo to chcete říkat manželce? Ty vole starej, ty snad nikdy nedospěješ, proč radši nepřemýšlíš o něčem důležitým, jako třeba že potřebujem vymalovat nebo vyčistit koberce. Že já si nevzala Frantu Brabce, ten to už v práci dotáhl na mistra, to jen ty seš takovej budižkničemu... A navíc nemá malý péro...




Zpátky k houpání. Přiznám se, že jsem se do houpačky mých dětí posadil a na chvíli to zkusil. Tam zpátky, nahoru dolů. Musím si přiznat, že už to nezvládám tak dobře jako zamlada. Vnitřní ucho nebo co ovládá naši rovnováhu, už není pružné jako dřív. Tak tady chudinka visí a čeká na mé děti, až zase přijdou a budou se houpat. Nahoru dolů, tam a zpátky.




Já u toho budu trnout strachy, i když jsem použil kovové kotvy do betonu o průměru 8 mm a příklepovou vrtačkou je zavrtal docela hluboko do betonového stropu. Vyzkoušel jsem je i na vlastní váhu, což je téměř 80 kg. Přeci jen jsem již dospělý a o své děti mám obavy. Aby si neublížily. Neporanily se. Zbytečné obavy. Nejvíce je zraňujeme my, dospělí. Jejich vzory. Do jistého času nám bezmezně věří. Pak občas zapochybují. Pak nám pochopitelně věřit přestanou a začnou dělat stejné chyby jako my v jejich věku.




Proč by nám měly věřit, když jim sami lžeme? Když jim říkáme, že na sebe mají být hodné a sami jsme na sebe zlí?




Jasně, že to s nimi myslíme dobře, nechceme, aby dělaly stejné chyby jako my.

Pokud se však sami nestaneme dětmi, bude naše snaha zbytečná. Nikoho nezajímá, co říkáme, ale to, co doopravdy děláme.