Každý den mám šanci Tě potkat. Je docela možné, dokonce i více než pravděpodobné, že Tě každý den potkávám. Jen v Ostravě žije necelých 300.000 obyvatel. Z toho polovina jsou ženy. Což je 150.000. Z toho jedna desetina, tedy 15.000, jsou ženy v mém věkovém rozmezí. Kdyby jen každá desátá byla single, pořád to znamená 1.500 žen. Což je pořád docela dost, pravda?
Takže je více než jisté, že Tě každý den potkávám. Jen o tom nevím. A Ty o tom nejspíš taky nevíš. Anebo Tě potkám a na základě nějakých prvních pocitů se rozhodnu, že to nejsi Ty.
Vždyť víš. Takové ty předčasné (a obvykle docela hloupé) závěry jako třeba barva Tvých vlasů, unavený pohled, oblečení, nedostatečný nebo naopak příliš vyzývavý make up. Co si budeme povídat, první pohled, první dojem je obvykle určující. A docela zásadně ovlivňuje naše rozhodnutí.
Přitom ten nejdůležitější první dojem jako bychom potlačovali. Pohled do očí a tím i do nitra Tvé duše.
Někdy si dokonce udělám závěr o Tvém charakteru, aniž bych o Tobě cokoliv věděl. Není to zvláštní?
Nebo o Tvé minulosti. Přitom nevím vůbec nic. Ještě jsem Ti nedal šanci.
Jako třeba před časem jsem si moc přál běžkyni. Protože sám běhám. Tak jsem předpokládal, že bude mít v hlavě podobné hodnoty. Že si došla k podobným závěrům jako já. Že si budeme mít o čem povídat.
A protože jsem si přál běžkyni, tak jsem postupně potkal dvě. Měl jsem možnost s nimi mluvit, strávit trochu času, psát si, povídat si, oťukat se navzájem. A musel jsem si přiznat, že si příliš nemáme co říct. Každý běháme kvůli něčemu jinému. Každý si z běhu odnášíme něco jiného. Proto bylo ode mne docela naivní, myslet si, že si budeme rozumět jen pro tento společný zájem.
Jsem moc rád, že už to vím. Proto jsem ty dvě běžkyně musel potkat. Abych to pochopil. Jestli něco pochopily i ony, je už úplně jiná věc. Tím se ale nemusím vůbec trápit. Ani ony se tím nemusejí trápit, ale to už je na nich.
Důležité je, že jsme si dali šanci. A úsudek si udělali až poté. A tak by to mělo být. Tak je to správné.
Co o Tobě vím? Možná si neseme něco z minulosti, možná ji nemáme uzavřenou. Tak se to říká, to je ta oblíbená fráze. To je obvykle to první, co mě napadne, když potkám pěknou ženu s dětmi, kdo ví, jak to má se svým bývalým. Ještě jsme si neřekli ani slovo a už vím, že to nepůjde.
A pak jsem doma večer sám a říkám si, že už pro mne žádná nezbyla.
Co si vlastně představujeme pod pojmem „uzavřená minulost?“ Jde vůbec minulost nějak uzavřít? Neovlivňuje nás, po zbytek našich životů, aniž bychom si to uvědomovali? Či snad ještě hůře, neovlivňuje naše minulost také chování našich dětí v budoucnu, stejně jako ovlivňuje minulost našich rodičů a prarodičů nás v současnosti?
Ať si to připouštíme nebo ne, jsme minulostí ovlivňováni. Geny nás ovlivňují jen v mizivém a zanedbatelném procentu. Klíčové je jen to, co nám podvědomě předávají rodiče a prarodiče. Již od okamžiku početí, v teplém bříšku u maminky, vnímáme svět kolem sebe a toto vnímání formuje naše podvědomí.
Albert Einstein prohlásil, že žádná minulost není. Ani budoucnost. Ani čas. Čas je podle Einsteina pouhou iluzí, kterou jsme si vytvořili.
Pokud má pravdu, nikdy není pozdě, nikdy není brzy. Je jen teď. Jedna jediná přítomnost.
Mnohdy se hrabeme v minulosti a zapomínáme žít TEĎ. Jindy máme obavy z budoucnosti a zapomínáme žít TEĎ.
TEĎ tvoříme minulost i budoucnost. Možná těžko pochopitelné, ale jen protože na takové vnímání světa nejsme zvyklí. Takové vnímání světa není úplně obvyklé.
Prožil jsem si léto bez ženských, tak jak jsem si přál. Zvláštní, cokoliv řeknu před Beatrix Lestrange, to se obvykle vyplní. Pozor tedy na to, co před ní vyslovím. Nebo před ní budu vyslovovat jen to, co si opravdu přeji. Stačí to vyslovit a zapomenout. Beatrix je čarodějka. Pure blood witch. A možná to ani neví.