Děti se potřebují houpat na houpačce

Děti z nějakého důvodu milují ten pocit, ze kterého už dospělým není dvakrát dobře. Popravdě řečeno, z delšího houpání na houpačce se chce dospělým docela slušně zvracet.




Spusťte však ze zárubní, ze stropu nebo z dostatečně silné větve dvě lana a mezi ně připevněte kus dřeva. Na to dřevo posaďte dítě a už jej dolů nesundáte. Co je na tom podivném a doslova povznášejícím pohybu tak fascinující, zůstává pro dospělé záhadou.




Snad je to právě ten pocit, kdy děti téměř unikají zemské gravitaci, pocit tak blízký létání, vznášení se či levitaci. Jako děti jsme měli sny o tom, jak úplně snadno létáme. Ve snu jsme létali snadno. Stačilo roztáhnout ruce nebo se jen lehce rozběhnout a už jsme letěli nad městy a vesnicemi, nad lesy i loukami. Tak snadné to bylo.




Věřím, že ty létací sny máme všichni dodnes, tedy pokud jsme nezapomněli pod návalem dospěláckých důležitostí snít. Jenom si ty sny už necháváme pro sebe. Komu se taky svěřovat? Kolegům v práci? Nebo to chcete říkat manželce? Ty vole starej, ty snad nikdy nedospěješ, proč radši nepřemýšlíš o něčem důležitým, jako třeba že potřebujem vymalovat nebo vyčistit koberce. Že já si nevzala Frantu Brabce, ten to už v práci dotáhl na mistra, to jen ty seš takovej budižkničemu... A navíc nemá malý péro...




Zpátky k houpání. Přiznám se, že jsem se do houpačky mých dětí posadil a na chvíli to zkusil. Tam zpátky, nahoru dolů. Musím si přiznat, že už to nezvládám tak dobře jako zamlada. Vnitřní ucho nebo co ovládá naši rovnováhu, už není pružné jako dřív. Tak tady chudinka visí a čeká na mé děti, až zase přijdou a budou se houpat. Nahoru dolů, tam a zpátky.




Já u toho budu trnout strachy, i když jsem použil kovové kotvy do betonu o průměru 8 mm a příklepovou vrtačkou je zavrtal docela hluboko do betonového stropu. Vyzkoušel jsem je i na vlastní váhu, což je téměř 80 kg. Přeci jen jsem již dospělý a o své děti mám obavy. Aby si neublížily. Neporanily se. Zbytečné obavy. Nejvíce je zraňujeme my, dospělí. Jejich vzory. Do jistého času nám bezmezně věří. Pak občas zapochybují. Pak nám pochopitelně věřit přestanou a začnou dělat stejné chyby jako my v jejich věku.




Proč by nám měly věřit, když jim sami lžeme? Když jim říkáme, že na sebe mají být hodné a sami jsme na sebe zlí?




Jasně, že to s nimi myslíme dobře, nechceme, aby dělaly stejné chyby jako my.

Pokud se však sami nestaneme dětmi, bude naše snaha zbytečná. Nikoho nezajímá, co říkáme, ale to, co doopravdy děláme.