Odlétají ptáci

Ráno jsem jel od své dívky z Oder do Ostravy. Dálnice poloprázdná, jelo se skvěle. Jen jsem si všiml hejna větších ptáků ve známé stěhovavé formaci. Letěli na jih. Je jim jedno, že i koncem srpna máme třicetistupňová horka. Nedají se oklamat. Znají datum svého odletu. Vědí, že za pár dnů už by se jim to nemuselo podařit. Nebo by to bylo mnohem těžší. Nad Alpami už brzy může začít sněžit.

Počasí se může změnit během několika dnů a asi se i změní. Tahle horka nemohou trvat věčně. Celé léto bylo horké a suché. Jen velmi málo deště. Celý srpen horko, jen pár nocí bylo chladnějších.

Ptákům je to jedno. Vědí, kdy mají odletět na jih. Kdoví, kam letělo tohle hejno.

Jako když jsem na jaře zahlédl hejno kormoránů. Svým příletem definitivně přinesli jaro.

Miluji zpěv ptáků v časných ranních hodinách. Spávám při otevřeném okně a tak je vždy ráno slyším. Kolikrát mne ten zpěv ráno probudil už po čtvrté hodině. Šel jsem si pak otevřít okno dokořán, abych slyšel ty nezbedníky co nejlépe.

Samozřejmě se pak u toho nedá příliš spát, ale je krásné, poslouchat ten koncert v polospánku.

Někdy v polovině července přestanou ptáci po ránu vyzpěvovat. Nevím proč, možná se přestávají pářit a už se naplno věnují výchově potomstva.

Někdo ten ranní zpěv nesnáší, prý je to jako v džungli. Ano, je to jako v džungli. A je to nádhera.

Continue

Šest dnů do maratonu

Konečně se ochladilo. V 6 ráno je dokonce 13 stupňů, což je velmi nezvyklé. Zato velmi příjemné. Moc dobře se spalo.

Dnes je pondělí. A v sobotu je veliká událost, Jesenický maraton. Tentokrát nepoběžím sám, na půlku jsem ukecal sestru, Pavlu a Klárku. Klárka už běžela půlmaraton loni.

Já jsem tedy na sebe zvědavý, trénoval jsem tak maximálně padesát procent co loni. Tenkrát jsem jel poctivě předepsané objemy. A přesto to byl záhul. Ohromná výzva.

Teď už vím do čeho jdu. Minule jsem po zdolání Šeráku myslel, že mám třetinu za sebou. Teď už vím, že to je pouhých pět kilometrů. Další hodinka na Červenohorské sedlo, to jsme na patnácti kilometrech. Na Praděd dalších deset.

Dvacet pět za mnou, osmnáct přede mnou. Opatrně seběhnout na Ovčárnu, poslední velké občerstvení. Dlouhé stoupání na Petrovy kameny. Budu mít hole a v klidu se tam vyškrábu.

Jelení studánka, ještě asi šest kilometrů na Skřítek.

Hlavně v klidu a opatrně. Neporanit si koleno jako loni. To se mi povedlo nejspíš neopatrných seběhnutím z Šeráku. Letos žádná hrubá síla, taktika a dobré rozložení sil.

Rád bych to zvládl do šesti hodin. Magická hranice. Nejlepší borci to dávají za tři a půl hodiny. Je to náročný závod a převýšení 1800 metrů je vražedné. Posledních pět kilometrů je opřesdržku. Sbíhání mezi balvany. A pak asi jediná rovinka do cíle. Asi tak kilometr. To už jsem mlel z posledního. Nohy už neposlouchaly, dýchal jsem jak lokomotiva, každou molekulu kyslíku jsem chtěl pohltit. Bolelo mě už úplně všechno. Každý sval, i ten poslední, který se snad ani nehýbal.

Proč to vůbec děláme? Proč se vždy najde dostatek bláznů, kteří to chtějí absolvovat? Proč si chceme sáhnout až na dno svých sil? Trpět bolestí, pocity zvracení, myšlenkami na všechno se vykašlat a jít domů. Na teplý gauč, k televizi, otevřít si lahváč. Koukat na film nebo blbý seriál.

Asi právě proto. To je ten důvod. Nikomu nemusíš nic dokazovat. Jen sobě. Sám si chceš sáhnout na dno, sám chceš poznat, kolik tam té síly ještě máš. 80% té síly je v hlavě. Hlava rozhoduje, odkud vezmeš tu energii. Vypadá to, že jsi na dně, přitom můžeš ještě pořád jít.

Vůbec nevíš, kde se ta energie bere, prostě tam je. Nikomu nic nedokazovat, jen sobě.

Continue

Domov seniorů

Dnes jsem byl montovat drtič potravinových zbytků do domova seniorů ve Zlíně. Je to moje práce. Docela náročné zapojení, připojil jsem i vodu a udělal i jiné vychytávky, které šéfa údržby a vůbec všechny obsluhující kuchařinky velmi potěšily.

Do podobných domovů se dostávám docela často. Jsou našimi dobrými zákazníky. Každý den šikovné kuchařky uvaří spoustu dobrého jídla a každý den spoustu jídla také vyhodí.

Co s tím nesnědeným jídlem mají dělat? Byly časy, kdy si zbytky odváželi chovatelé prasat. Dnešní zákony to zakazují. Některá opatření nedávají smysl.

Alespoň máme komu prodávat drtiče za peníze daňových poplatníků.

Domovy seniorů jsou vždy velmi čisté a moderně zařízené. Myslím, že se o ty lidi starají hezky. Přesto mi přijde zvláštní, že naše rodiče a prarodiče odkládáme to těchto institucí. Já vím, já vím. Mají se tam dobře, je o ně postaráno. Jídlo 5x denně, kulturní vyžití, spousta seniorů se spoustou volného času. Tak hezky bychom se o ně určitě doma nepostarali.

Ideálně je každou neděli navštívíme, poklábosíme s nimi, přineseme nějakou dobrotu. Jak se tam asi cítí? Uvědomují si, že to je všechno? Že už to bude jenom horší? Že tohle byl ten život? Možná dobrý, možná ne, na čem ještě vůbec záleží? A jak bych to já chtěl řešit, když to takhle kritizuju?

Nevím, jestli to jde řešit. Asi ne. Všichni jedeme tou jednosměrnou ulicí, se zubatou zatím nikdo nevyběhl. Alespoň o tom nevím. Čím více se k tomu blížíme, tím více si na to zvykáme. Na tu představu, na tu skutečnost, že jeden z těch nádechů bude ten poslední. Poslední nádech, poslední výdech. Kolik jich vůbec v životě bylo? Záleží na tom?

Procházím těmi chodbami, nářadí nesu v rukách, občas nějakého seniora potkám. Pěkně a nahlas pozdravím a upřímně se usměju. Opravdu upřímně. Oni poznají, jestli to myslím to vážně. Dotyčný obvykle odpoví na pozdrav a upřímně se usměje zpátky. Jako by už šlo jen o ten pozdrav, jen o ten úsměv.

A o co jiného by mělo jít? Tam venku za bránou je blázinec, honička za penězi, za kariérou, za slávou a uznáním. Lepší auto, větší dům, exotická dovolená, více peněz na výplatní pásce. Tihle lidé už to mají za sebou. Vědí to. Teď jsou si už naprosto jistí. Jediné na čem opravdu záleží, JE ten upřímný úsměv. Ten příjemný pozdrav.

Co když je to ten poslední?

Continue

Zrušil jsem živnost

A vůbec mi to nebylo líto. Byly to těžké roky a vůbec nyní živnostníkům nezávidím.

Jsem teď pravda šťastně zaměstnán už pátým rokem a doposud jsem měl živnost pouze přerušenou. Chlápek na úřadě chtěl nejdříve prodloužit přerušení živnosti, ale pak zjistil nějaké nesrovnalosti se sídlem živnosti. Musel bych přinést potvrzení s razítkem, že na nějaké adrese ta živnost sídlí.

Tak jsem chlápkovi řekl: „Zrušte to“.

Jo. Nasrat. V tuto chvíli si neumím si představit, že bych opět pracoval na sebe. Že bych byl opět živnostníkem. Poté, co byrokratický aparát exponenciálně roste, poté, co úředníci pravidelně přicházejí s nějakými novinkami v zákonech, které komplikují už tak komplikované podnikání.

Copak ti úředníci nechápou, že každý živnostník chce mít jen pokoj od úředníků, jednou měsíčně jim poslat výpalné, aby mohl dále podnikat? Že o živnostníka se nemusí starat? Že se chce starat jen sám o sebe?

Tak složité zákony ohledně podnikání máme snad jen v ČR a některých afrických státech. Všechny ty klacky pod nohy a všechna ta buzerace ze strany úřadů. Kontrolní hlášení, EET, platby záloh sociální a zdravotních, ať už něco vyděláš nebo ne. Žádná dovolená, žádná nemocenská.

Chlápek byl v pohodě, bojoval s klávesnicí. Mlátil do ní hrubými ukazováčky. Myslím, že umím psát asi tak desetkrát rychleji.

Asi už nejsou ani úředníci. Nebo jen zaskakoval za úřednici, která jela na zaslouženou dovolenou do Chorvatska. Psací pero držel jako malíř drží štětec, zhruba v polovině. Jen dvakrát na všechny ty lejstra vepsal datum a svůj podpis. Jakoby maloval na plátno. Možná, že opravdu je malířem. Mohl jsem se zeptat.

Z úřadu jsem odcházel spokojený. Nemám rád úřady a všechnu tu byrokracii, kterou kolem sebe úřady vytvářejí. Jsme národ úředníků. Podpisy, razítka a formuláře. Vzdej se odvolání a lejstro nabude právní moci.

Český národ nechce nic tvořit. Jenom úřadovat a chodit do práce od 8 do 4. Pak zajít do Lidlu (kam jinam, nakupování kdekoli jinde je nedůstojné a potupné) a nakoupit tašky žrádla. Doma to vybalit, něco zakousnout a zapnout televizi. Nebo naopak, nejdřív pustit televizi a vzít si jídlo do obýváku. To aby nám nic důležitého neuteklo. Nejlépe Soukupovy kauzy, nekonečná Ulice nebo televizní noviny. Aktuality o našich životech. Někdo nám přece musí říct, co se děje kolem. Jsme příliš tupí, abychom to vnímali sami.

Úřad je v centru města, hned za úřadem řeka. Moc dlouho jsem tam nebyl. Naposledy snad před rokem, kolem řeky se běžel maraton. To bylo pěkné, letos opět poběžím.

V řece plavaly kachny, kolem posedávali lidi. Všichni jsme koukali na vodu, jak si tam tak plyne. Vodě jsou ukradené lidské malichernosti. Jen si tak teče, od pramene do moře. Má voda duši?

Continue