Dnes jsem byl montovat drtič potravinových zbytků do domova seniorů ve Zlíně. Je to moje práce. Docela náročné zapojení, připojil jsem i vodu a udělal i jiné vychytávky, které šéfa údržby a vůbec všechny obsluhující kuchařinky velmi potěšily.
Do podobných domovů se dostávám docela často. Jsou našimi dobrými zákazníky. Každý den šikovné kuchařky uvaří spoustu dobrého jídla a každý den spoustu jídla také vyhodí.
Co s tím nesnědeným jídlem mají dělat? Byly časy, kdy si zbytky odváželi chovatelé prasat. Dnešní zákony to zakazují. Některá opatření nedávají smysl.
Alespoň máme komu prodávat drtiče za peníze daňových poplatníků.
Domovy seniorů jsou vždy velmi čisté a moderně zařízené. Myslím, že se o ty lidi starají hezky. Přesto mi přijde zvláštní, že naše rodiče a prarodiče odkládáme to těchto institucí. Já vím, já vím. Mají se tam dobře, je o ně postaráno. Jídlo 5x denně, kulturní vyžití, spousta seniorů se spoustou volného času. Tak hezky bychom se o ně určitě doma nepostarali.
Ideálně je každou neděli navštívíme, poklábosíme s nimi, přineseme nějakou dobrotu. Jak se tam asi cítí? Uvědomují si, že to je všechno? Že už to bude jenom horší? Že tohle byl ten život? Možná dobrý, možná ne, na čem ještě vůbec záleží? A jak bych to já chtěl řešit, když to takhle kritizuju?
Nevím, jestli to jde řešit. Asi ne. Všichni jedeme tou jednosměrnou ulicí, se zubatou zatím nikdo nevyběhl. Alespoň o tom nevím. Čím více se k tomu blížíme, tím více si na to zvykáme. Na tu představu, na tu skutečnost, že jeden z těch nádechů bude ten poslední. Poslední nádech, poslední výdech. Kolik jich vůbec v životě bylo? Záleží na tom?
Procházím těmi chodbami, nářadí nesu v rukách, občas nějakého seniora potkám. Pěkně a nahlas pozdravím a upřímně se usměju. Opravdu upřímně. Oni poznají, jestli to myslím to vážně. Dotyčný obvykle odpoví na pozdrav a upřímně se usměje zpátky. Jako by už šlo jen o ten pozdrav, jen o ten úsměv.
A o co jiného by mělo jít? Tam venku za bránou je blázinec, honička za penězi, za kariérou, za slávou a uznáním. Lepší auto, větší dům, exotická dovolená, více peněz na výplatní pásce. Tihle lidé už to mají za sebou. Vědí to. Teď jsou si už naprosto jistí. Jediné na čem opravdu záleží, JE ten upřímný úsměv. Ten příjemný pozdrav.
Co když je to ten poslední?
0 komentářů:
Okomentovat