Dnes jsem potkal třetího. Vrabec. Předtím to byl drozd a poprvé taky vrabec. Ten první vypadl z hnízda. Bylo to docela vysoko, ještě nebyl opeřený.
Kdoví, co se stalo. Možná se jen dostal příliš blízko ke kraji, možná bylo hnízdo těsné. Možná se tam vetřela kukačka.
Ti další už byli velcí. Možná horko, možná do něčeho narazili. Někdy mám pocit, že lítají jako blázni. Hrozně riskují. Asi to patří k životu ptáků.
Slyšel jsem příběh o hejnu kosů na jedné velké zahradě. Jedné kosici nenarostly křídla, takže jen poskakovala s ostatními kosy. Když hejno vzlétlo, tak vyskočila na nejbližší keř a po větvích vyskákala, co to šlo. Počkala, až se ta parta vrátí a pak s nimi opět poskakovala jako by se nechumelilo. Bylo jí jedno, že nemá křídla. Dokázala se s ostatními nakrmit, tu třešeň, tady nějakého hmyzáka. Asi by žila dodnes, pokud by ji pak jednou neulovila kočka.
Důležité je, že si užila pěkný kus života. Kočky sem tam chytí kosa. Jsou to potvory, mají to v povaze. Chytnou i toho, který umí létat, kterému křídla narostla. Taková loterie života.
A tak to na světě chodí. Nikdo nemá zaručeno, že se dožije důchodu. Proto je třeba žít. Žít každý den.
Jaký by byl náš život, kdybychom měli jen jeden jediný den? Jako ty jepice, které jsou roky larvou a pak na jeden den dostanou křídla a musí všechno stihnout za jediný den. Najít partnera, spářit se, naklást potomky.
Nemají čas na blbosti, které řešíme my lidé. Lidé se chovají, jako by nikdy neměli zemřít, jako by si všechny ty nesmysly mohli užívat navždy. Chováme se neuvěřitelně naivně a ničíme přitom planetu. Děláme co jen jde, abychom Zemi učinili neobyvatelnou. Jsme zvláštní druh parazita, který se snaží zničit svého hostitele.
Zbraně hromadného ničení, chemikálie, doprava, energetika, neudržitelné zemědělství. Likvidujeme zelené plochy, stavíme betonová města. Jsme opravdu tak naivní nebo jen tak hloupí?
0 komentářů:
Okomentovat