Konečně se ochladilo. V 6 ráno je dokonce 13 stupňů, což je velmi nezvyklé. Zato velmi příjemné. Moc dobře se spalo.
Dnes je pondělí. A v sobotu je veliká událost, Jesenický maraton. Tentokrát nepoběžím sám, na půlku jsem ukecal sestru, Pavlu a Klárku. Klárka už běžela půlmaraton loni.
Já jsem tedy na sebe zvědavý, trénoval jsem tak maximálně padesát procent co loni. Tenkrát jsem jel poctivě předepsané objemy. A přesto to byl záhul. Ohromná výzva.
Teď už vím do čeho jdu. Minule jsem po zdolání Šeráku myslel, že mám třetinu za sebou. Teď už vím, že to je pouhých pět kilometrů. Další hodinka na Červenohorské sedlo, to jsme na patnácti kilometrech. Na Praděd dalších deset.
Dvacet pět za mnou, osmnáct přede mnou. Opatrně seběhnout na Ovčárnu, poslední velké občerstvení. Dlouhé stoupání na Petrovy kameny. Budu mít hole a v klidu se tam vyškrábu.
Jelení studánka, ještě asi šest kilometrů na Skřítek.
Hlavně v klidu a opatrně. Neporanit si koleno jako loni. To se mi povedlo nejspíš neopatrných seběhnutím z Šeráku. Letos žádná hrubá síla, taktika a dobré rozložení sil.
Rád bych to zvládl do šesti hodin. Magická hranice. Nejlepší borci to dávají za tři a půl hodiny. Je to náročný závod a převýšení 1800 metrů je vražedné. Posledních pět kilometrů je opřesdržku. Sbíhání mezi balvany. A pak asi jediná rovinka do cíle. Asi tak kilometr. To už jsem mlel z posledního. Nohy už neposlouchaly, dýchal jsem jak lokomotiva, každou molekulu kyslíku jsem chtěl pohltit. Bolelo mě už úplně všechno. Každý sval, i ten poslední, který se snad ani nehýbal.
Proč to vůbec děláme? Proč se vždy najde dostatek bláznů, kteří to chtějí absolvovat? Proč si chceme sáhnout až na dno svých sil? Trpět bolestí, pocity zvracení, myšlenkami na všechno se vykašlat a jít domů. Na teplý gauč, k televizi, otevřít si lahváč. Koukat na film nebo blbý seriál.
Asi právě proto. To je ten důvod. Nikomu nemusíš nic dokazovat. Jen sobě. Sám si chceš sáhnout na dno, sám chceš poznat, kolik tam té síly ještě máš. 80% té síly je v hlavě. Hlava rozhoduje, odkud vezmeš tu energii. Vypadá to, že jsi na dně, přitom můžeš ještě pořád jít.
Vůbec nevíš, kde se ta energie bere, prostě tam je. Nikomu nic nedokazovat, jen sobě.
0 komentářů:
Okomentovat