Od pradávných časů bylo okolí Rabštejna pro lidi magické. Hrad zde příliš slávy neužil, nemohl konkurovat silám lesa. Listnatý les, převážně dubový, zase odolává snahám o vykácení, těžko se vymlouvat na kůrovce, ten na duby nejde.
Jakoby se ten les a jeho okolí dokázalo ubránit snahám lidí o změnu a násilnou přeměnu.
Již druidové považovali trojúhelník Rabštejn, Skřítek a Kamenný vrch za velice mocný a magický. Je zde cítit prazvláštní uklidňující energie, která na tvářích lidí vyvolává úsměv a v duších klid. Jakési nepatrné temné dunění, zemská frekvence, kterou pravda nemůžeme slyšet, nicméně ji velmi dobře můžeme vnímat, jen pokud se zklidníme a necháme tu sílu na sebe působit.
Stačí jen pár nocí na tomto místě a mysl se ti zklidní. Uvidíš, že ten svět, odkud jsi přišel, není opravdový. Vymysleli jsme si ten svět, abychom se mohli navzájem ovládat. Takový je to svět.
Po pár nocích jsme odtamtud odcházeli a bylo nám smutno. Nechtěli jsme se rozloučit, stali jsme se součástí tohoto magického místa. Ale i přátelé se občas musí na čas rozejít. Aby se pak sešli, mnohem silnější a zkušenější. To je nabíjí, to je posiluje.
Ovšem když jsme odcházeli, vnímali jsme tu sílu propojení s posvátným místem, kde se scházeli již odpradávna druidové. Věděli jsme, že se něco radikálně změní v našich životech, že už máme odvahu jít vlastní cestou.
Ještě pár dnů než jsem nastoupil do práce, kde nás měly čekat jakési změny v systému docházení a počtu hodin, jež po nás chtěl zaměstnavatel. Hned po vstupu do budovy, hned po otevření dveří, ucítil jsme v duši neklid a ohromnou nespokojenost. Vyvalily se na mne zlé zprávy, kdo komu co udělal, kdo koho kde nepozdravil a jaké se chystají změny. Neklid v duši přešel v nutkání zvracet, tak silné to bylo. Mimořádná porada ještě to odpoledne, další den znovu. Nutkání zvracet mě už neopustilo.
Filip na první poradě oznámil, že odchází podnikat. Upřímně jsem mu záviděl. Už nemusel řešit ty sračky. Otevřel mi oči. Zrovna on, taková tichá voda. Nevěřil jsem, že někdy odejde na svý.
Nám ostatním byly oznámeny změny v docházce, což se prý netýkalo mne. Ale já to cítil jinak. Přesná pracovní doba, jako někde v továrně. Chtěli nám sebrat volnou pracovní dobu, a to kvůli tomu, že dva lidi si to přizpůsobili svým potřebám a zneužívali toho. Tomu už jsem se musel vzepřít, cítil jsem, že přišel ten bod zlomu. Bod odchodu.
Plánoval jsem to už dlouho, jen chyběla odvaha. V souvislosti s možností osamostatnit se to bylo jasné znamení.
Další den jsem se domluvil na polovičním úvazku a po dalším měsíci na ukončení poměru. Monča dala měsíční výpověď. Měla odvahu skoncovat to hned. Já si musel vyžrat ještě vyžrat ještě hodně kýblů sraček, potřeboval jsem se v tom ještě hodně vykoupat. Další tři měsíce. To byla taky dobrá škola, poučení pro příště. Když něco cítím, mám tomu věřit. Věřit své intuici, nikdy mne nezklamala.
Už jsem tam nechtěl být, můj čas na tom místě se naplnil. Duší jsem zůstal na Rabštejně mezi stromy a skalami, mezi dobrými lidmi, mezi myšlenkami druidů. Tak začala moje nová kapitola, tak začala doba, kdy jsem vzal svůj osud zpátky do svých rukou.
Jakoby se ten les a jeho okolí dokázalo ubránit snahám lidí o změnu a násilnou přeměnu.
Již druidové považovali trojúhelník Rabštejn, Skřítek a Kamenný vrch za velice mocný a magický. Je zde cítit prazvláštní uklidňující energie, která na tvářích lidí vyvolává úsměv a v duších klid. Jakési nepatrné temné dunění, zemská frekvence, kterou pravda nemůžeme slyšet, nicméně ji velmi dobře můžeme vnímat, jen pokud se zklidníme a necháme tu sílu na sebe působit.
Stačí jen pár nocí na tomto místě a mysl se ti zklidní. Uvidíš, že ten svět, odkud jsi přišel, není opravdový. Vymysleli jsme si ten svět, abychom se mohli navzájem ovládat. Takový je to svět.
Po pár nocích jsme odtamtud odcházeli a bylo nám smutno. Nechtěli jsme se rozloučit, stali jsme se součástí tohoto magického místa. Ale i přátelé se občas musí na čas rozejít. Aby se pak sešli, mnohem silnější a zkušenější. To je nabíjí, to je posiluje.
Ovšem když jsme odcházeli, vnímali jsme tu sílu propojení s posvátným místem, kde se scházeli již odpradávna druidové. Věděli jsme, že se něco radikálně změní v našich životech, že už máme odvahu jít vlastní cestou.
Ještě pár dnů než jsem nastoupil do práce, kde nás měly čekat jakési změny v systému docházení a počtu hodin, jež po nás chtěl zaměstnavatel. Hned po vstupu do budovy, hned po otevření dveří, ucítil jsme v duši neklid a ohromnou nespokojenost. Vyvalily se na mne zlé zprávy, kdo komu co udělal, kdo koho kde nepozdravil a jaké se chystají změny. Neklid v duši přešel v nutkání zvracet, tak silné to bylo. Mimořádná porada ještě to odpoledne, další den znovu. Nutkání zvracet mě už neopustilo.
Filip na první poradě oznámil, že odchází podnikat. Upřímně jsem mu záviděl. Už nemusel řešit ty sračky. Otevřel mi oči. Zrovna on, taková tichá voda. Nevěřil jsem, že někdy odejde na svý.
Nám ostatním byly oznámeny změny v docházce, což se prý netýkalo mne. Ale já to cítil jinak. Přesná pracovní doba, jako někde v továrně. Chtěli nám sebrat volnou pracovní dobu, a to kvůli tomu, že dva lidi si to přizpůsobili svým potřebám a zneužívali toho. Tomu už jsem se musel vzepřít, cítil jsem, že přišel ten bod zlomu. Bod odchodu.
Plánoval jsem to už dlouho, jen chyběla odvaha. V souvislosti s možností osamostatnit se to bylo jasné znamení.
Další den jsem se domluvil na polovičním úvazku a po dalším měsíci na ukončení poměru. Monča dala měsíční výpověď. Měla odvahu skoncovat to hned. Já si musel vyžrat ještě vyžrat ještě hodně kýblů sraček, potřeboval jsem se v tom ještě hodně vykoupat. Další tři měsíce. To byla taky dobrá škola, poučení pro příště. Když něco cítím, mám tomu věřit. Věřit své intuici, nikdy mne nezklamala.
Už jsem tam nechtěl být, můj čas na tom místě se naplnil. Duší jsem zůstal na Rabštejně mezi stromy a skalami, mezi dobrými lidmi, mezi myšlenkami druidů. Tak začala moje nová kapitola, tak začala doba, kdy jsem vzal svůj osud zpátky do svých rukou.